Menu

Žně z pohledu brigádníka …

10.8.2017

Žně z pohledu brigádníka – dobrý přivýdělek nebo dobrovolné odevzdání energie?

 Jako každý rok touto dobou, i letos se v parných červencových a počátečních srpnových dnech konaly žně, které se nevyhnuly překvapivě ani šlechtitelskému Selgenu. A jako každý rok se kvůli této události nárazově zvýšil počet obyvatel Stupic, když do kraje zavítali brigádníci ze všech koutů České republiky. Přijeli si přivydělat nějaký ten peníz, poznat nové přátele a v ojedinělých případech si i zajistit praxi v oboru. V uších mi ještě stále rezonují slova laiků typu

„Tak to bude pohoda, ne?“ nebo „Takže na pole rovnou do plavek, ať se opálíte, ne?“. Ne a ne. Takovéto omyly vám vyvrátí každý brigádník, který se zúčastní žní byť i jen pár hodin.

Ale jak vlastně vypadají celé žně z pohledu brigádníka? Pojďte se s námi ponořit do jednoho typického dne jednoho typického brigádníka na trochu netypických žních.

6:00 Ubytovna pro brigádníky

Budík? …Budík. Pomalu otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Ne, nestojí vedle mě nikdo, kdo by si ze mě utahoval. Opravdu musím vstávat. O 10 minut později už se potácím po chodbě ubytovny do skromné, ale díkybohu sloužící kuchyňky pro něco k snědku a setkávám se s dalšími chodícími mrtvolami z mého patra. Do nosu mě praští vůně (je to vlastně vůně?) Májky a týden otevřeného baleného sýra. Všechno zpatlám dohromady, abych si vytvořila plnohodnotnou snídani jako základ celého dne. V duchu si říkám, proč já blbec radši nezůstala doma.

 6:55 Hlavní budova společnosti Selgen

„Dobré ráno!“ ozývá se vesele a energicky z jedné z kanceláří. Sotva se mi daří odpovědět aspoň z poloviny tak energicky. V šatně se setkávám se svými spolusebevrahy, kteří se rozhodli přivydělat si právě na žních. Vůni paštiky vystřídal zápach opalovacího krému faktoru 30. Vypadá to, že se jde opravdu na věc.

 7:00 Kruhové posezení před hlavní budovou

„Takže kdo dnes půjde na měření?“ Prosím, ať to nejsem já, ať to nejsem já. „Tak jo, tak dnes půjdeš ty.“ Ukazováček až s hrozivou jistotou ukazuje na mě. Ding ding, první „výhra“. „Tak a po obědě půjde na ječmen kdo? Nehlaste se přeci všichni!“ Nehlásila jsem se, ale komu na tom záleží? „Výhra“ číslo dvě je na mém kontě. „Tak a s vámi holky dnes počítám na přesčas, šlo by to?“ Jasně že ano, jsme přeci mladé a plné energie. Prozatím.

7:30 Pole

„Šedesát pět… (půlminutová odmlka)… Osmdesát … (další odmlka) … Sedmdesát pět …(překvapivě – odmlka)… Osmdesát…“ Metr v ruce je teď můj největší parťák. Pravou ruku už mám poškrábanou od klasů a to ještě ani nevylezlo slunce. Měříme totiž výšku klasů, než je rozmasakruje kombajn. Věc v běžném zemědělství nevídaná, ve šlechtitelství téměř každodenní praxe.

 9:00 – 9:15 Šatna brigádníků

Vytoužená první přestávka se objevila na obzoru, stůl v šatně je obskládaný poloprázdnými pet lahvemi a prázdnými šlupkami od banánu. Připadáme si mrtví už teď.

 9:15 – 12:00 Pole

Vyžínání je pro mnohé spíš zaklínadlem nebo čínským slovem, pro nás tvrdou realitou se srpem v ruce. Takovýto úkaz už se prakticky na polích nevidí, a tak si nás přišla natočit i televize. Obyčejným smrtelníkům (= brigádníkům) se však srp vůbec do ruky nedostane, neboť ti slouží jako výkonné tzv. podržtašky, jen s tím rozdílem, že místo tašek nosí plné kýble vyžínaného obilí. Krokoměry na hodinkách ani nestačí počítat, kolik kroků uděláme, slunce pálí do zad a rukou (díky Bohu za vynález opalovacího krému), vlasy se nám potí pod čepicí a teploměr ukazuje krásných 36 stupňů. „Je práce na poli náročná?“ Co prosím? Ne!

12:00 Jídelna

Sotva držím vidličku v ruce, jak si připadám sluncem zmožená. Zaplaťpánbůh chutný řízek se mi pomalu rozemílá v puse a v duchu si říkám, že ten ječmen, co mě čeká na poli, už asi tak chutný v ústech nebude.

12:30 Pole

Představte si – nemýlila jsem se! Ječmen škrábe. Nejen v puse. Prach lítající od kombajnu mám na těle i na místech, o kterých by se snad ani v mládeži přístupných periodikách psát nemělo. Dostávám nabídku na reverzní tetování na mou prachem zčernalou ruku. Snažím se nastupující bolest hlavy zahnat minerálkou položenou u cesty, ale ejhle – stal se z ní teplý čaj. Slunce pálí jako o závod. A to mám jít ještě na přesčas?!

 17:00 Stále pole

Konečně přijela mnou již asi hodinu toužebně vyhlížená červená dodávka, která nám přiváží osvěžující meloun. S mytím rukou se nemá cenu obtěžovat. Když se vracím zpátky ke kombajnu, abych vázala další zhruba dvanáctikilové pytle plné té sladovníky milované obilniny, udělají se mi mžitky před očima a nohy těžknou.

 18:30 Hlavní budova Selgenu

Z posledních sil vyjdu jedno patro po schodech, abych se zapsala do knihy příchodů a odchodů. Cestou zpátky se potkávám s dalšími brigádníky vracejícími se z pole. „Tak co, dneska hospoda?“

Hospoda!!

(Pozn. autora.: Tento článek berte prosím s takovou rezervou, s jakou byste ho brali, kdybyste věděli, že ho napsala mladá studentka se značnou oblibou humoru. I přesto prosím berte na vědomí, že veškeré informace v článku napsané jsou založeny na pravdě. Opravdu. Myslím to vážně.)

(Pozn. autora č.2.: Žně proběhly úspěšně a bez jakékoliv újmy na zdraví.)

 Tereza Štepařová

 

 

nahoru